Zelená růže pro Kamarády Staré řeky

Internetový časopis "Music Open" uveřejnil článek Hanky Honsnedlové "Zelená růže pro Kamarády Staré řeky". Článek pojednává o historii i součastnosti osady a kapely, a proto jsme si dovolili ho přetisnout.

Zelená růže pro Kamarády Staré řeky

Pětačtyřicet roků je sice v kontextu s během století zanedbatelná položka, ale v životě člověka znamená už podstatnou část doby, vyhrazené k pobytu na téhle modré kuličce ve vesmíru. A v životě osady a kapely je to pak už hotová bomba! Navíc i jedinečná příležitost takové půlkulaté výročí báječně oslavit. A Kamarádi Staré řeky, k nimž zmíněné půlkulaté výročí právě náleží, si rozhodně takovou šanci ujít nenechají – vyhradili mu celý letošní rok, i když hlavní oslava bude až na podzim (v listopadu na Barče).

A my se teď vypravíme proti toku času za jejich prvními společnými krůčky. Na rozdíl od stále nezodpovězené polemické otázky, zda bylo dřív vejce nebo slepice, Kamarádi Staré řeky nad odpovědí na dotaz, zda byla dřív osada nebo kapela, váhat nemusejí. Jednoznačně totiž platí, že se jejich osudy sešly na trampském kempu, kde se ustavila osada Kamarádi Staré řeky. A teprve o něco později se z ní zformovala šestičlenná skupina, které se pak ve zkratce neoficiálně říkalo KaSaŘi.

Někdy kolem roku 1970 se uskupení muzikantsky vytříbilo a přijalo název Střelci, aby se v průběhu času zase pokorně vrátili k osvědčenému titulu Kamarádi Staré řeky. Třebaže v oněch letech stále ještě hráli převážně u trampských ohýnků a v útulných trampských hospůdkách, začínali se pomalu objevovat na pódiích, setkáváme se s nimi například v Salónech Greenhornů, ale i jinde po boku již renomovaných kapel.

Zhruba po půl druhé desítce let, kdy už mohla skupina uvažovat o tom, zda se nevěnovat muzice jako hlavní náplni a přesunout se z lesa více do světla reflektorů, se nakonec situace vyvrbila tak, že se kapela na čas rozpustila. Ovšem na trampských flecích si dál brnkali pro radost a potěšení svoje i svých kamarádů. A vždycky bylo pro koho – Kamarádi Staré řeky je totiž velice početná osada, při posledním sčítání trampů tady prý napočítali dokonce přes šestašedesát hlav. Možná i proto si mohou dovolit zahrnout do své náruče nejen klasické trampování, ale i vodáctví včetně námořnického, indianistiku či kovbojské a country motivy.

Období renesance pro tuhle berounskou trampskou kapelu nastalo někdy před jedenácti roky, kdy se parta znovu zformovala pro veřejné vystupování. Ovšem i v této fázi zůstávají Kamarádi Staré řeky věrni svým kořenům, tedy trampské písničce. Je tudíž docela logické, že se určitým milníkem v historii skupiny stal Festival trampských písní v Horním Jelení, kde berounští muzikanti hned při první účasti utrhli první místo určené porotou, ale i cenu diváků. A ocenění z tohoto každoročního festivalu si pak odváželi díky svému živelnému svižnému projevu a příjemně znějícím vokálům ještě celou řadu, a to jak odborných, tak diváckých.

„Velkou ctí pro nás bylo třeba pozvání ke hraní od Franty Hackera na Ztracenku v rámci jejich devadesátého výročí trampingu, ale také možnost zahudlat si s Červánky, na memoriálu Jendy Kordy (který houpával kdysi mého syna na kolenou), kde jsme prvně vystupovali ještě jako Střelci. Hráli jsme samosebou i na Portách, kam jsme se loni vrátili po dvaceti letech – do národního finále v Řevnicích, které jsme zahajovali, v Pikovicích, na Grand Prix na Ořechovce, na narozeninách Štěpána Raka, který je čestným členem naší osady, několikrát v Českých Budějovicích U Váňů, kde je bezvadná atmosféra, také v Hrobu, což v žádném případě není nácvik na temnější stránky budoucnosti, ale místo, kde se na Hrobském tupláku sejdou moc fajn muzikanti a publikum,“ loví narychlo v paměti Baron, civilním jménem Josef Patera, který s houslistou Jůlou patří k zakládajícím členům skupiny Kamarádi Staré řeky.

Ten kromě mandolíny a zpěvu mistrovsky zvládá i spíkrování, které díky nekonvenčnímu přístupu působí velice přátelsky, a nenásilně vloženým Baronovým vtipům se diváci opravdu zasmějí. Sestavu dále tvoří Jarda Ejem – Wimpy, Honza Frauenberg – Frambít nebo něžněji Jeníček, Jarda Pařízek – Pařez, který převzal žezlo po předchozím basákovi, a houslista Julius Gora, řečený Gajky. V repertoáru stále převládá trampská klasika, ze které vyrostli a která je stále oslovuje, ale přibírají i nové věci. Jak sami říkají – hrajeme to, co se hraje na vandrech, neškatulkujeme... Vlastní tvorba je zatím ve výhledu, na zhudebnění čeká už několik textů českobudějovického Pavla Petrácha – Feryho z Hvězdy jihu.

„Ven jezdíme pořád, jsme zamilovaní do našeho Údolí zatracených, do Titerského potoka, do krajiny, kterou tak báječně popisoval Ota Pavel, prostě do romantiky a volnosti... Můj tatínek sice říkával, že s jejich generací tramping skončí, ale není to pravda. Vidíme to názorně u nás v osadě. Osadou prošlo na osm desítek lidí, zhruba čtyřicítka dětí se v tomhle případě potatila a jen tak odhadem kolem dvaceti vnoučat a osmi pravnoučat se účastní různých, námi pořádaných akcí. Například na vánoční pochod se nás sešlo asi pětapadesát a mezi tím spousta mladých, takže se jede dál, tramping stále žije...“ konstatuje optimisticky Baron na závěr našeho rozprávění.

..........................................................................................................

Zdroj: http://www.musicopen.cz