Co se nevešlo do T&C 31 druhá část

hlavička TaC

Co se nevešlo do novin T&C č. 31
Akce z roku 2017, část druhá: VODA A PODOBNĚ

Redakce Times & Colt velice děkuje Všem přispěvovatelům do letošního vydání novin.
Vzhledem k omezenému prostoru (8 stran A4) se mnoho příspěvků nevešlo, to ale neznamená, že nespatří světlo světa. Naopak! Jsou zveřejněny zde, na našich osadních stránkách v nezkrácené podobě a navíc některé i s barevnými obrázky
Několik akcí je také popsáno i z různých úhlů pohledu zúčastněných.
Přejeme krásné čtení, redakce T&C.



VODA A PODOBNĚ

20 výročí zbudování Berounské šprcgumové flotily

Ano, v loňském roce 2017 uplynulo již dvacet let od prvního vyplutí BEROUNSKÉ ŠPRCGUMOVÉ FLOTILY.

Dne 11. 3. 2017 proběhly v přístavní krčmě ELDORADO velkolepé oslavy tohoto výročí. Krátká vzpomínka na dny slávy:
Po několika měsících příprav v doku u Antoana na Jarově, přišel ten okamžik. Dne 5. září 1997 odpoledne byla vyložena z autobusu, který dorazil k Polským, Mazurským jezerům, neuvěřitelná změť všemožného materiálu na břehu jezera Mamry. Byla postavena velice primitivní loď, vlastně upravený původní pivní vor, vybavený stěžněm s plachtou a závěsným motorem. Pramáti BEROUNKA. Deseti denní plavba po Mazurských jezerech, byl úžasný zážitek.

flotila 1

Sotva byla BEROUNKA rozebrána a uložena na Jarově, byly spřádány plány na plavbu v roce následujícím. S jídlem roste chuť, a tak jsme roku 1998 provedli invazi do Finska, konkrétně jezerní oblast Saimaa.

flotila 2

Vzhledem k plavebním možnostem Pramáti Berounky, byla postavena kompletně nová Berounka (dvojstěžník), na které proběhla další návštěva Finska, tentokrát v oblasti Karélie.

flotila 15

Při návratu z druhé Finské plavby byl navštíven Ruský Petrohrad a Aurora. Část posádky toužila po plavbě po Volze, část posádky se takovým plánům bránila. Nebylo zbytí, původní Berounka byla přestavena, a tak vznikla další loď ADMIRAL GROG.

flotila 17

Přes značné úsilí, se nepodařilo plavbu po Volze připravit. Proto ADMIRAL GROG poprvé vyplul v roce 2000 na Dunaj. To byly počátky BEROUNSKÉ ŠPRCGUMOVÉ FLOTILY.
Dnes, je v aktivní službě pouze BEROUNKA. Admirál Grog odpočívá v suchém doku na Jarově.

Přehled uskutečněných plaveb:

1997 – Berounka – Polsko, Mazurská jezera, Mamerky - Pisz
1998 – Berounka – Finsko, jezera Saimaa, Leppävirta – Pihlajalahti

flotila 16

1999 – Berounka (nová) Finská Karelie, Reijola (Rääkkylä) – Koli
2000 – Admirál Grog – Dunaj, Rakousko, Slovensko, Maďarsko Pasov - Budapešť
2000 – Berounka – Beroun (veslařské závody), Lipno
2001 – Admirál Grog - Vltava, Labe, Česko, Německo, Radotín - Coswick
2001 – Berounka - Polsko, Mazurská jezera, Ruciáne-Nida – Sztynort
2002 – Admirál Grog – Volha, Rusko, Samara – Saratov

flotila 11

2002 – Berounka – Lipno (povodně)
2003 – Admirál Grog – Dunaj, Slovensko, Maďarsko, Srbsko, Šturovo – Bělehrad
2003 – Berounka – Finsko, jezera Saimaa, Pihlajalahti - Reijola (Rääkkylä)
2004 – Admirál Grog – Dunaj, Srbsko, Bulharsko, Bělehrad – Ruse
2004 – Berounka – Lipno
2005 – Admirál Grog - Dunaj, Černé moře, Rumunsko, Georgiu - Sfintu Georgiu

flotila 6

2006 – Admirál Grog – Ukrajina, Dněpr, Čerkasi – Záporoží
2007 – Admirál Grog, Berounka – společná plavba, Polsko, Mazurská jezera, Mamerky – Okartowo

flotila 7

2008 - Admirál Grog, Berounka – společná plavba, Slovensko, Maďarsko, Bodrog, Tisa, Streda/B. – Szeged

flotila 4

2009 – Admirál Grog – Německo, Labe, Německo, Coswick – Hamburg

flotila 9

2010 – Admirál Grog, Berounka – společná plavba, Německo, Rakousko, Slovensko, Dunaj, Kelhaim – Bratislava

flotila 5

2010 – Berounka – Orlická přehrada

flotila 14

2012 – Admirál Grog – Polsko, Wisla, Krakov – Osvětim
2014 - Berounka – Lipno

flotila 13

2017 – Berounka – Česko, Labe, Ohře, Starý Kolín, Veletov - Terezín (Poslední pirátské války)

flotila 12

Noha, Panák

Pozor! Pozor! Pozor! Pozor!



flotila 10

Berounka plula, vznášela se a bojovala a popluje, bude se vznášet, bude bojovat a bude se na ní dát i vandrovat v létě: červenec 2018!

Loď Berounka byla po celou dobu (několika let), co se Panáček plavil na La Grace, uložena v suchém doku v Srbsku a tiše na ní padal prach (a srali ptáci). Letos (2017) byla Panákem a Jindrou oprášena, postavena na zahradě, byl jí udělen nový "technický průkaz". Zásluhou lidiček motajících se okolo Muzea La Grace v Terezíně byla převezena do Starého Kolína na Labi.
Nové stavby se účastnili dobrovolníci z řad KSŘ i Muzea LG a po několika perných dnech byla zahájena plavba Berounky po Labi a Ohři. Zároveň se propagovala První, Poslední Pirátská válka v zatopeném příkopu pevnosti Terezín.
Vlastní plavba nepostrádala pravidelnou ranní hru: "Panáku z kůže ven!", která často probíhala do odpoledních hodin, leckdy i do pozdního večera. Zejména, když na plavbu prvních 100 km bylo zapotřebí dvou motorů a již se zdálo, že Berounka potupně zůstane uvázaná někde u břehu. Táhnout na laně či bidlovat se také neosvědčilo. A tak jen díky neúnavnost Nezmara, Františka a dalších, kteří v době největší nouze vyrazili do hospod se podařilo nemožné a další motor byl objeven!!!! Kolik piv a rumu padlo na zdar plavby se ani vyčíslit nedá a na závěr byl přípitek se "salátem" obligátním to nápojem pirátů La Grace. Tak loď Berounka zvládla plavbu po Labi a Ohři včas!!!!!
Dalším významným počinem této atrakce bylo přehození Berounky z vody Ohře přes hradby na valník tažený traktorem, přesun po silnici a opětovné "létání" Berounky na lanech jeřábu do zatopeného příkopu v pevnosti Terezín.

flotila 18

flotila 3

Co se týče vlastní účasti Berounky v Poslední pirátské bitvě, musí podat reportáž někdo jiný. Já s Lakoušem zajišťovala kuchyni pro 150 účastníků bitvy v týlu pevnosti.
TEREZÍN: Pirátské války

Co plánuje loď Berounka v létě 2018 pro plavbu!?

Koncem června se bude stavět Berounka v příkopu Terezína, proběhne "bitva" a bude následovat červencová 14 denní plavba po Labi. Pak si Berounku na třetí týden půjčí lidičky z Nymburka a pak se mohou plavit další zájemci. Přihlášky budete moci směřovat buď na Panáka, nebo na Jindřicha či na Bobinu!? Tak hurá do toho!!!! Kdo se přidá na plavbu NEPROHLOUPÍ!!!!! BBzB

Francie 2017 - kanál de la Marne au Rhin

Admirál Grog stále odpočívá v suchém doku na Jarově, ale zdravé jádro posádky se nevzdává. I v roce 2017 jsme vyrazili na plavbu po Francouzkých kanálech: Jindra, Roman, Šklebák, Veronika, Venca, Hanka, Klokan a Noha.
Předchozí dva roky jsme brázdily na jihu kanál Du Midi v Prováns a Langedogu. Tentokrát je našim cílem severozápad, Alsasko Lotrinsko, kanál Marnne – Rhin.
Vypluli jsme z malého městečka Hesse. Krátce po vyplutí nás kanál zavedl do dvou tunelů první cca 400 m, druhý cca 2500 m, nádhera. Vzápětí následoval další technický unikát. Spolu s dvěma dalšími loděmi jsme vpluli do obrovské vany, která se s námi spustila o 80 m níže, kde jsme opět vpluli na hladinu kanálu. Pomalu se suneme dolů a nad údolím se nesou tóny Jindrovy harmoniky.

Francie 2

Dále plavba pokračovala krásným údolím do pěkného města Saverne s výstavním zámkem rodu Rohanů. Dopluli jsme do malebného městečka Stambach, na okolních kopcích se tyčí několik hradů. Samozřejmě jsme se nevěnovali pouze přírodě a historii, nezanedbávali jsme ani další dary tohoto regionu, místní vína a různé místní kulinářské speciality, například hříběcí steak. Cílový bod plavby Strasburg, nádherné starobylé město se zajímavou architekturou a úžasnou gotickou katedrálou. Neopomněli jsme navštívit útulné kavárničky.
Opět jsme pluli zpět do Hesse. Počasí nám moc nepřeje, déšť a vichřice. Podle kanálu projíždějí vozy technické obsluhy, řezají a vytahují stromy, které se zřítily do kanálu. Dost dobrodružná plavba. Opět lodní výtah a tunely. Předání lodi v Hesse vzhledem k našim zkušenostem bylo bez problému. Už jen cca 600 km cesta domů.

Francie

Tak zase příští rok. Noha

Vody od Jany (z pohledu háčka)

Velikonoce 2017 – 13. - 16. 4. – Ohře

Na Velikonoce nás původně mělo jet víc. Egy, já, Ríša a ještě kamarádi z Ústí nad Labem, které jsem neznala. Nakonec to dopadlo úplně jinak. Richard měl zdravotní problémy, kvůli kterým dostal neschopenku, tak jet nemohl, Ústečáci by bývali jeli kvůli němu, ale protože nejel on, nejeli ani oni, tak jsme s Jindrou zůstali sami. Jindra se na slezině před akcí ještě na poslední chvíli snažil někoho vylákat, ale nikdo se nepřidal. Pak mi smutně povídá: „Tak vidíš, a takhle je to vždycky. Já si něco vymyslím a nakonec abych jel sám.“ Taky že jo.
Egy si půjčil od Vincka Rio, ve čtvrtek odpoledne jsme sedli na vlak a odfrčeli do Tršnice. Předpověď počasí na Velikonoce byla přímo strašidelná, mělo pršet skoro pořád, ale přece jsem v tom Jindru nemohla nechat samotného. Ohře se mi moc líbila, jen té vody mohlo být trochu víc. Když jsme projížděli Loktem, Jindra se mě zeptal, na kterém břehu je ten hrad. Samozřejmě, že mě nachytal, ta řeka se tam tak kroutí, že jsem si to myslela úplně špatně.
V Kynšperku jsem naopak zabodovala. Jindra věděl, že je tam jez, který se přenáší vpravo, už mířil doprava, že vyhlídne místo na přistání, když v tom jsem si všimla cedule na levém břehu. Jeli jsme se tam podívat a ejhle: Projekt Evropské unie – Splavnění levobřežního ramene pro vodáky. Tak jedem! Jindra povídá: „To je dobře, že umíš číst.“
Jeli jsme rovnou, ani jsme se nepodívali, a byl tam takový docela velký šutr asi pro zpestření, ale já jsem se ho lekla. Jindra mi to vytkl, že mám radši zavřít oči, abych se neděsila.
„Hlavně musíš pádlovat, přitahovat, ulamovat podle potřeby.“
„Tak to se zavřenejma očima půjde asi blbě.“
„Asi jo, tak je nech otevřený, ale děs se jen potichu.“
V pátek jsme spali v Královském Poříčí u Sokolova v kempu. V létě je tam určitě hospoda, teď byla beznadějně zavřená a je tu kousek odtud statek Bernard. Vedla tam žlutá značka a byl to okruh, takže doleva statek Bernard 1,5 km, doprava statek Bernard 2,5 km, prolezli jsme tu vesnici skrz naskrz, už to vypadalo, že to nenajdeme, ale nakonec jsme zvítězili. Poseděli jsme, a když jsme vyšli ven, hned tam byla cedule statek Bernard 4 km. Jindra: „To není možné, vždyť před ním stojíme.“
V sobotu jsme jeli přes peřej Hubertus, na pravém břehu byla hospoda (tak nějak to teprve připravovali na otevření), nicméně už tam měli tabuli „Nabídka dne: utopenci“ Tak jsme uvažovali, jestli je loví z Ohře pod tou peřejí.
Spali jsme v areálu hospody U Dvořáků na Dubině.
V neděli jsme dojeli už jen do Vojkovic, tam jsme končili. Byli jsme tam už kolem poledne, ale Jindra dál jet nechtěl, že to naplánoval sem a to stačí. Tak nevím, jestli to dál neznal nebo bychom se dál špatně dostali na vlak nebo nevím, každopádně to vyšlo úplně přepychově, počasí bylo navzdory předpovědi celkem slušné, ale v neděli odpoledne začalo pršet, ale to už jsme byli ve vlaku směr domů. Meteorology by měli zavírat za šíření poplašné zprávy.

Mosoni Duna (Mošnovské rameno Dunaje) 5. - 8. 5.

Asi týden před odjezdem jsme si šli koupit jízdenky (já) a místenky (oba). Chvíli trvalo, než jsme si ujasnili, co vlastně chceme, pak to paní v pokladně naťukala do počítače a ptá se, jak budeme platit, jestli hotově nebo kartou. Než stihnu otevřít pusu, Egy hbitě odpoví: „Penězma.“
Jeli jsme už ve čtvrtek na noc, takže jsme v pátek brzy ráno byli v Bratislavě. Kdo? No zase osvědčená sestava – Egy a já.
Na nádraží na nás čekal Rebro a odvezl nás k Syslovi na hausbót. Tam jsme si trochu vorazili, najedli se, naložili lodě a hurá do Rajky. Sysel nás tam jenom dopravil, na vodu nešel, protože měl něco s ledvinami, krátce před naším příjezdem ho pustili z nemocnice a nejspíš mu takové vylomeniny jako vodu začátkem května důrazně zakázali, tak s námi jeli Pablo a Rebro – oni dva na kajakách a nám půjčili kánojku – dunajku, byla to nejdelší kánoe, kterou jsem kdy viděla.
Naložili nám tam ohromnou bednu plnou jídla a pětilitrový soudek piva (který jsme nenačatý opět vrátili). Asi si bratja Slováci myslí, že my v Čechách tu umíráme hlady. Egy tentokrát nevezl bydlík, ale stan, prý kvůli komárům. Podotýkám, že je zima, že ještě nebudou. „Jen nech bejt, budou mít kulichy, palčáky a futrál na sosáku, probudí se a budou mít děsnej hlad.“
Tato chmurná prognóza se naštěstí nenaplnila, ale ve stanu bylo daleko tepleji než pod bydlíkem a protože jsem měla svůj úžasný spacák do -10°C, bylo mi v noci i horko (to se mi na čundru moc často nestává).
Kudy jsme jeli, kde jsme spali, vůbec netuším, ale líbilo se mi to. Bylo vidět, že je ten Dunaj trochu vyšší než obvykle, docela to uhánělo, ale zase žádné vzrůšo, žádné kameny, peřeje, jezy a podobné legrácky tam nebyly. Aspoň se člověk mohl kochat.
První den bylo všude na březích neuvěřitelné množství medvědího česneku, právě kvetl, z vody to vypadalo, jako kdyby byl na břehu sníh a až na vodu bylo cítit česnekové aroma. Dříve jsem si myslela, že jmelí roste jenom na borovicích, ale tady jsem zjistila, že roste úplně na všem – vrby, olše, topoly a já nevím co ještě – na všem bylo jmelí, na některých stromech ho bylo dokonce víc než původního stromu – takovým stromům Jindra říkal jmelníky.
V neděli jsme dojeli do Györu a tam pro nás přijel Sysel. Zatímco jsme na něj čekali, Rebro navrhl, že nás provede po městě a že tady ví o báječné hospůdce, kde mají vynikající vepřové hody. Hospůdku našel, ale bohužel časy se mění i v Maďarsku a místo hospody tam bylo květinářství, tak si prý dáme zabijačku pro vegetariány.
V Györu se to rameno Dunaje vlévalo do nějaké větší vody (ach, ty moje zeměpisné neznalosti) a nad soutokem se hrdě vypínala socha, která měla předek koně a místo zadních nohou rybí ocas. Jindra prohásil, že je to štikůň.
Rebro cestou fotil, Jindra chtěl ty fotky, tak Rebro slíbil, že koupí klúč (česky fleška) a že mu je tam přehraje. Když jsme seděli ve vlaku směr Praha, ptám se Jindry, jestli mu Rebro tu flešku dal. Jo, dal a teď ji Jindra vytáhl a tvářil se, jako že neví, co s tím. „To je jednoduché, tenhle konec strčíš do počítače...“ „Kam?“ „Musíš se podívat, ona tam na to nějaká díra bude, chvíli počkáš, počítač ti řekne, že našel nové zařízení, tak na to ťukneš a ty fotky se ukážou.“ No bylo vidět, že tomu Jindra moc nevěří.
Když jsme se potkali potom ve středu na slezině, ptala jsem se ho, jestli se na ty fotky díval, tak řekl, že tam byly všechny možné fotky, ale ty, co chtěl on, z téhle poslední akce tam nebyly. „To víš, to tyhle potměšilé přístroje občas dělají.“ Od té doby nazývám veškerou elektroniku potměšilými přístroji.

Prahou přes tři jezy – 28. 9.

Do Prahy jsme jeli vlakem ještě s Krtkem, Monikou a nějakými dětmi z jejich oddílu. Jim tam lodě někdo odvezl (nedozvěděla jsem se, kdo), my jsme si vezli vlastní fungl novou krásnou zelenou Pálavu. Konečně si ji Jindra koupil a přivezli mu ji právě včas, abychom ji mohli zajet. Krtek a jeho parta museli jít na Císařskou louku pěšky po souši, my jsme si na Smíchovském břehu rozbalili lodičku, napumpovali a na místo startu jsme jeli jako páni po Vltavě.
Po vyřízení nezbytných formalit, např. zaplacení startovného apod., Jindra pořád hledal Krtka, ale nenašel ho, asi zůstali někde vzadu. Pak se Jindřichovi podařilo ztratit ještě nůž, taky ho nenašel a myslím, že to ho hodně dlouho mrzelo. Po vyslechnutí výkladu trati – hlavně kudy máme jet, jestli spíš vpravo nebo vlevo, jak se vyhýbat parníkům apod. jsme vyrazili. Nebyl tu žádný uspořádaný start jako např. na maratónu, kde startují každou minutu tři lodě, tady si každý vlezl do lodě a jel, jak ho napadlo.
Lodí bylo hodně, u jezů se muselo chvíli čekat, než na jednoho přišla řada a pak bylo důležité nenabourat ty před námi a nenechat se převálcovat těmi za námi. Jezy byly opravdu tři – Štítkovský, Staroměstský a Helmovský. Nejdivočejší byl ten Staroměstský, docela dost jsme nabrali a museli jsme u Čertovky přistát a vylejt vodu. Kdybychom měli otevřenou laminátku, nevím, nevím, jak bychom dopadli, možná bychom nabrali tolik, že bychom šli ke dnu.
Chtěli jsme se podívat do Čertovky, bohužel tam byl nával, tak jsme to vzdali. Na Helmovském jezu jsme pomáhali trosečníkům chytat uplavaná pádla a boty do vody, brouzdali se tam a voda jim byla asi tak do pasu (to jsem si myslela, že je ta Vltava hlubší). Za chvilku jsme byli na Štvanici, délka trasy 6,5 km.
Byl hezký podzimní den, mně se z vody nechtělo, jela bych klidně dál, ale Jindru jsem neukecala, že by pak netrefil na nádraží. „Příště bychom mohli jet odněkud vejš, aby to nebylo tak krátký.“ „Tak jo“, souhlasí Egy, „z Berouna to máš na soutok 35 km.“ Pak ještě rozvíjí plány, že bychom se mohli podívat za kamarádem, který má v Nelahozevsi chatu a jestli bude čas, že bychom zajeli za Klabíkem.
„Počkej, vždyť jsi říkal, že Klabík je v Sebuzíně.“ „No a, to je přece po vodě.“ „To sice jo, ale ze Štvanice, kde jsme končili, máš na soutok do Mělníka ještě 50 km a jak je to daleko z Mělníka do Sebuzína?“ „To je fakt tolik?“ Evidentně mi nevěřil. „To se musím doma podívat do kilometráže.“ Tak uvidíme, co si na letošek Egy vymyslí.

Rio Botičo - 22. 10.

Asi 14 dní před akcí jsem si na internetu našla video z předešlého ročníku a skoukla jsem ho. Nejspíš jsem to neměla dělat, vůbec se mi ten Botič nelíbil, hlavně ty velké jezy, pod kterými plavaly Pálavy a Baraky břichem vzhůru. Tak jsem to video ukázala Jindrovi, jestli to myslí vážně a chce to opravdu jet. Tak mě uklidňoval, že ten, co to natáčel, jel na kajaku – jen se podívej, jak na tom blbnul, tady eskymoval, no to my přece dělat nebudeme, a ty velké jezy – tak se podíváme a když se nám to nebude líbit, tak to vždycky můžeme přenést.
Nenašli jsme nikoho, ke komu bychom se pozvali do auta, rychlík, který by byl tak akorát (6,42 h z Hořovic) v neděli nejel a abychom náhodou neprošvihli výklad trati, jeli jsme raději už v 5,42 h, tudíž jsme tam byli tak brzo, že ještě nešla voda. Ráno lilo jako z konve, ale my jsme byli rádi, aspoň to některé lidi odradí a nebude nás na vodě tolik.
Jindřich mi na tuto akci půjčil neoprén, je to sice docela dobrý, že člověk zůstane relativně v suchu, ale nasoukat se do toho, to je teda věc. Kvůli tomu jsem si nemohla cestou odskočit a musela jsem to vydržet až do okamžiku, kdy jsme definitivně vylezli z lodi, což byly vcelku asi čtyři hodiny. Jak já jsem Jindrovi záviděla, že si mohl cestou ulevit. Chodit se v tom taky moc nedá, což jsem zjistila, když se Egy rozhodl, že půjdeme najít Tomáše Chromka a Ejzyho, že tu mají také být.
Po několika telefonických hovorech se to povedlo a bylo to fajn, mohli jsme si k nim do auta dát věci, Ejzyho kamarádka na nás pak s autem čekala na Císařské louce a nakonec nás odvezli autem i domů. Měli volno, protože teprve ráno se dozvěděli, že ti, co s nimi měli jet, si to rozmysleli.
Mezitím pustili vodu a start už nevypadal tak nevinně jako ráno. Startovalo se z rybníčku pod hrází Hostivařské přehrady, na konci rybníčku byl můstek a pod můstkem roura, kterou se mělo projet. Když jsem viděla, že se téměř všichni koupou, odepřela jsem svému kapitánovi poslušnost a prohlásila jsem, že mě do té roury nedostane. Ani neprotestoval a nasedali jsme trochu níž. Ovšem z toho „když se nám ty jezy nebudou líbit, tak je nepojedem“ z toho nic nebylo. Jeli jsme všechno.
Ještě před startem jsem si na helmu dala čelovku a na prsa další baterku, abych to měla v pohotovostní poloze, až pojedeme tím podzemím. Na prvním velkém jezu se mi ta náprsní baterka otevřela a vysypaly se mi z ní baterie. Jednu jsem už nenašla a ono to pak nechtělo svítit. Na druhém velkém jezu bylo málo vody, tak jsme ho museli koníčkovat. Třetí a poslední velký jez byla Grébovka, jen taktak jsme to vybalancovali, Jindra neměl pořádně zapnutou přilbu a utopil ji i s čelovkou, tak nám do podzemí zůstala v provozuschopném stavu jenom moje čelovka. Že by to bylo nějaké oslnivé světlo, to teda ne, ale přežili jsme. Zkušenost pro příště: zdroje světla chystat do provozu teprve po sjetí Grébovky, dřív to nemá cenu.
Cestou jsme pozorovali, jak vlivem zvýšené vody bezďákům plavou jejich tábořiště, která měli porůznu pod mosty. Po ranním slejváku se počasí umoudřilo, bylo docela pěkně a Botič se mi líbil. Když to Jindra zjistil, začal vyprávět o Hameráku a o Vavřinci, že to jsou podobné potoky, že už tam dlouho nebyl a že by se tam docela rád zase podíval. Tak uvidíme, co se letos povede.
Ještě perlička na závěr: Než jsme vlezli do lodě, Jindra povídá: „Musíme se vykoupat, víš, že kdo se nekoupe, jezdí pod své možnosti. Já se taky tak jednou do roka koupu, letos jsem se ještě nevykoupal, tak když se nebudeme koupat tady, vykoupeme se v listopadu na Berounce.“
„Ale, Jindro, loni jsme se taky nekoupali...“
„Cože? To už je to dva roky?“
Vhodná narážka mě napadla za pár dní a chtěla jsem si z Jindry udělat legraci, tak povídám: „Ty, Jindro, když se nekoupeš, tak jsi už asi tak dobrej, že české řeky jsou všechny pod tvé možnosti, a když se budeš chtít pořádně vykoupat, tak budeš muset do Rakouska na Salzu nebo něco podobného.“ Já to myslela v legraci, ale Egy hned začal přemýšlet, že tam Vincek jezdí, že by to s ním domluvil a mohli bychom tam jet na víkend.
Slyšela jsem, že je Salza krásná, ale nevím, jestli si mám přát, aby to vyšlo.

Vody od Egyiho (z pohledu kormidelníka)

8. května - plavba po Dunaji.

Na potlachu jsme se domluvili se Syslem, Rebrem a Palem jarní vodu na některém z bočních ramen Dunaje.
Ve čtvrtek jedeme s Janou nočním rychlíkem do Bratislavy, kde nás ráno vyzvedává Rebro. Zavezl nás na Syslův Hausboat (velehausboat) v jedné zátoce na pravém břehu. Tam nám kamarádi půjčují kánoj - byla to taková Dunajská Orlice. Naložili jsme všechno na vlek a Sysel nás odvezl za Rajku k vodě. Poplujeme Mošnovským ramenem do Györu asi 110 km.
Plujeme: Rebro = kajak, Palo = kajak (jsou to dvojkajaky) a my s Janou v Dunajské Orlici. Potom mizíme v Lužném lese.
Voda v kanále docela uhání, průměrná hloubka je asi tak 3 m. Z lesa vyjíždíme až v neděli v Györu. Sysel pro nás přijel. Po nezbytné oslavě u něho jedeme v pondělí v poledne domů.
Poznatky: voda docela rychlá a asi dvakrát jezík objízdný kanálem. Je tam nutně potřeba zajet znovu a projet ramena. Dá se v nich krásně zabloudit.

Praha 28. září - Přes tři jezy.

Bereme novou Pálavu a v sobotu ráno vlakem na Smíchov, dále pěšky k železničnímu mostu, tam nafukujem novou Pálavu a přeplouváme na Císařskou louku na START. Sjelo se asi 2000 lodí a lodiček. Vltava je jich plná.
Šlajsny nejsou náročné, ale na té prostřední by bylo dobré mít šprajdu. Pálavu nabíráme skoro plnou.
Končíme někde pod Libeňským mostem.
Poznatek: příště asi pojedeme zas!

RIO BOTIČO - 22.října

Jedeme s Janou vlakem do Hostivaře. Následuje 2 km přesun na přehradu na START. Ještě čekáme na Tomáše Chromka a Ejzy. Do gumy a nafouknout Pálavu. Tomáš a Ejzy startují rourou. My nasedáme až pod ní. Voda jde rychle a koryto Botiče meandruje. V cestu se staví roští, kameny a uvázlé lodě - s úspěchem se vyhýbáme.
Je tam také několik vysokých jezů. Přenášet asi nepůjdou, tak hop a skok! Na tom posledním ztrácím helmu s čelovkou, takže tunelem jedeme po tmě. Vyplouváme u železničního mostu. Přeplouváme na Císařskou louku, tam nás Tomáš bere do auta a hurá domů.
Důležitý poznatek: čtyřková žloutenka. Příště zase jedem. Je dobré mít dezinfekci a očkovací průkaz. Doporučuje to i pořadatel. Budeme zocelení. Kéž nás bude za rok víc!

Listopadová Berounka.

Ve čtvrtek ráno nás vyzvedli Chromci. Jedeme do Chrástu. Já, Tomáš, malej, Honzík, Jarda, Max, Jaruška, Jana a Michal.

listopad b 1

listopad b 2

Rychle do gumy a na vodu. První den jedeme tradičně na Kobylku. Tady se k nám přidává Ejzy.

listopad b 3

Vloni nám vítr rozlámal na hrbaté louce naši Jurtu, proto volíme druhý den cíl až ve Zvíkovci. Přijeli tam za námi na kukačku Wimpi a Bobina. Navštěvujeme hospodu U šesti trampů a spíme na verandě v kempu.
Třetí den tradičně do Roztok na Aljašku a na řízek. Jucháme dlouho do noci.

listopad b 4

listopad b 5

Ráno pak jedeme domů. Já nechávám dvě orlice na místě "na potom", snad nás příští rok popluje víc.
VELICE nám chybí Wimpi a Kája Škodič.

Bílá Berounka - 2. prosince

V pátek odvážím Janu, psa a bágly do Roztok, lodě tam mám už z listopadu. Vracím se do Berouna, auto nechávám u Ríši a s ním pak na Závodí na vlak. Nějaký přijíždí a tak neváháme a hups do něho. Vystupujeme ve Vráži - špatný pokus.
Naštěstí se dalším vlakem vracíme na Závodí a zdržení je pouze 120 minut. S Mírou Panenkou jsme domluveni, že se sejdeme v Roztokách na vršku v hospodě.
Ráno vyplouváme, voda je vyšší. A to je dobře.
Odpoledne přistáváme u Tondy na chatě naproti Strádonicím. V neděli dojíždíme do Berouna, nakládáme lodě a tradá domů.

A od Ríši

Návrat k Zimní vodě

Před mnoha a mnoha lety jsme zimu co zimu jezdili na Berounku. Parta zimních vodáků co se těší, až řeka utichne a oblékne se do chladné bílé. Zamrzlé krajky ledové krásky, co občas zavřela celou řeku a pak nezbylo než táhnout lodě po ledu. Deset let jsme na začátku prosince vyplouvali do chladných vod. Kamarádi na plavbách se různě střídali, bylo vždy veselo a každý rok se přihodila nějaká příhoda, mnohé se dodnes tradují u trempských ohňů. Za deset let plaveb je jediný kamarád Béda, co má všechny ročníky spluté. Po takové době jsme uznali, že s věkem roste pocit zimy a ukončili tradici.
V roce 2016 mne oslovil kamarád Aleš Kocourek, zvaný Číča, že by zase rád vyjel, no nedalo mu práci mne ukecat, takže jsme opět mrzli na lodi. Kamarádi Jitka z Děčína (jak já říkám, ze Severní sekce), Bohouš z Plzně (námořník z La Grace), Aja, tedy Číča Kocourek a já. Plavba byla pohodová, nováčci se mokřili chladnou vodou a řeka s příběhy zvolna plynula. Jak jinak než za rok se plánovala další.
Koncem léta těšení s plány, ale pak přišla rána, Aleš zemřel. Pro mne šok a smutek.
Prosinec 2017 byl jasný, popluje se za Aleše, přidal se Jindra Egi s Janou. Prý se na každé zimní vodě něco přihodí, tak vzpomínáme s Jindrou na peronu Závodského nádraží a vyprávíme si veselé vzpomínky. Vlak je tu tak hurá na palubu vstříc zimě. Vlak sebou drncá, jak to umí, občas nějaká ta výhybka a najednou odklon. Vodáci jedoucí do Roztok u Křivoklátu sedí ve vlaku do Rudné. Sakra, jak tam tu řeku dostaneme, teče jinudy, bude se kopat kanál....
Dopadlo to jako v pohádce, dobře. Jindra co by nádražní druh po prvotní chybě vše zjistil a zařídil. Přijíždíme s hodinovým zpožděním, ale jsme tam. Večer posedíme s Panenkovic, a ráno chladné vody Berounky se vzpomínkou na Aleše.
Tam nahoře mají šlajsny z gumy a nikdy neprší.
Ríša


| Autor: Panak | Vydáno dne 06. 03. 2018 | 2068 přečtení | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek
Novinky
11.03.2020: Fotoalba od Kapra na Rajčeti
V menu "Fotoalba" nově naleznete odkaz na fotky od Kapra
Fanklub KSŘ

Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce. Na této stránce použité názvy programových produktů, firem apod. mohou být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.

Web site powered by phpRS PHP Scripting Language MySQL Apache Web Server